Rakousko právě píše církevní dějiny

aneb V Rakousku jdou hodiny jiným směrem

O iniciativě rakouských kněží a jejich výzvě k neposlušnosti vůči papeži, který blokuje reformní snahy, jsem již několikrát informoval. Nyní bych rád poukázal na status quo, jak se situace kolem těchto kněží a jejich snah od července až dosud vyvíjí.

Začnu zcela banální, všední situací. Začátkem listopadu sedím v čekárně u lékaře ve Vídni. Vždycky, když jdu k lékaři, mám pro případ čekání v ruce knihu či noviny. Otevírám noviny a než začnu číst, zarezonují v mých uších slova, která právě vyslovila jedna z přítomných žen na adresu své sousedky: „Víte, já tomu Schüllerovi velice fandím. Ne že bych byla přehnaně věřící, nechodím do kostela každý den, ale tomu, co říká, rozumím a držím mu palce.“ Její sousedka reaguje: „Je nejvyšší čas, aby se něco začalo dít, jinak ztratí církev úplně všechny své členy. Ta zkostnatělost ducha, neschopnost otevřít se, to neustálé bazírování na něčem, co nemá s biblí nic společného, to je vrchol arogance a zpupnosti... A to si sama sobě říká, že je prý církev Kristova...“ Nevěřícně kroutím hlavou, kde všude narážím na debaty lidí o tom, co činnost farářské iniciativy (PI) v Rakousku způsobila.  Nyní se však do řeči s ženami nepouštím, protože už mě volají do ordinace.

Pomocná lékařka mého doktora je tu nová, ještě jsem u ní nebyl. Vzájemně se představujeme.  Mluvíme zatím o běžných věcech, ne o mé nemoci. Zajímá se o to, co dělám, a tak jí po pravdě vysvětluji, že pracuji v nemocnici, ale že jsem také vystudoval teologii a že se mi toto studium v nemocniční práci hodí. Zajímá se ještě víc a chce vědět, jakže to je s tou mou teologií, a tak jí znovu podle pravdy odpovídám. Lékařka je mi opravdu sympatická, nemám důvod usekávat rozhovor a začít o svých nemocech. Když uslyšela, že jsem kdysi působil jako kněz, ale nyní již toto povolání vykonávat nemohu, protože jsem se oženil, táže se mě: „Víte, jaká je nejnovější statistika reakcí lidí na PI v Rakousku?” Mohl bych odpovědět, že ano, že vím, protože se o to velice zajímám, ale protože bych rád věděl, co mi to vlastně chce říct, vybídnu ji: „No, co konkrétně myslíte?“

Klidným hlasem mi vypočítává, kolik procent Rakušanů PI schvaluje, kolik procent kněží je na její straně, jaké procento věřících je pro zrušení povinného celibátu atd. To všechno jen tak z hlavy, až ji musím pochválit: „Jste dobrá, že si to tak dobře pamatujete, vidím, že jste četla včerejší noviny (8. 11. 2011). Ona na to: „Jsem věřící, s manželem a dětmi chodíme do kostela, a tato problematika mě už dlouho zajímá.  Naše děti totiž nechtějí chodit na mši kvůli knězi, cizinci, kterému není rozumět a který navíc nedokáže komunikovat s lidmi. Ale co můžete očekávat od takového biskupa jako je kardinál Schönborn? Pochází ze šlechtické rodiny, jeho nejbližší přátelé také, a když slouží mši, jde mu o co největší nádheru, pompéznost. Kdyby mohl, vrátil by církev zpátky do středověku, kdy platil trojúhelník Bůh, papež  na špici, monarcha a šlechtici pod ním, a teprve potom, úplně dole, obyčejný lid...“ Zírám, zírám, zírám... co všechno se jen v tento obyčejný den neplánovaně dovídám!

Nyní však fakta z tisku vyšlého v ono úterý 8. listopadu. Kterékoliv noviny byste tento všední den vzali do ruky, spatřili byste na titulních stranách i uvnitř rozsáhlé texty informující o tom, jak PI pokračuje. O předcházejícím víkendu – 5. a 6. listopadu – se totiž konalo v Linci setkání kněží PI, svolané proto, že od výzvy kněží k neposlušnosti dne 29. června 2011  uplynuly již více než čtyři měsíce. Výzva způsobila mocnou reakci vídeňského kardinála i papeže. Formulace „Výzva k neposlušnosti“ prý zavání rozkolem. Následoval rozhovor kardinála s Helmutem Schüllerem, pak ale všechno ze strany hierarchie najednou utichlo. Kněží z PI začali mít oprávněný dojem, že Vatikán a vedení církve v Rakousku zvolily starou, osvědčenou cestu: cestu mlčení, tutlání, nereagování, nediskutování. Takhle to dělalo vedení církve v historii již mnohokrát. Namísto toho, aby její představitelé naslouchali, co že se to po ní chce, namísto toho, aby začali diskutovat, argumentovat, raději mlčeli a s autoritou svého úřadu nařizovali „pokorným ovečkám“, co mají dělat.

Ostatně tak jako vždy, když kněží z PI atakovali vedení církve, je i v tomto případě taktika hierarchie průzračná: proti požadavkům PI nemůže vedení církve použít ani biblické, ani teologické argumenty, ale ani argumenty ze života prvních křesťanů a prvotní církevní tradice. Jediný triumf, který vedení v rukou má, je šach-mat disciplíny. A argumentovat dnes disciplínou, příkazem či zákazem, je velice, velice chabé, kontraproduktivní a také needukativní. Tak raději mlčí.

Na co však rakouští biskupové v čele s kardinálem Schönbornem reagují, je výraz „neposlušnost“.  „Das Wort Ungehorsam ist ein Kampfwort, das können wir nicht so stehen lassen (slovo neposlušnost je bojové slovo, to nemůžeme jen tak nechat),“ nechali se slyšet, když zasedala rakouská biskupská konference (12. – 13. listopadu).

Rád bych však poukázal na to, co všechny ty noviny z 8. 11. 2011 vyzdvihují. Na titulní straně Die Presse (tyto noviny považuji za nejserióznější v Rakousku) je fotografie vesnice, na jejímž pozadí je na louce umístěn velikánský plakát – z jedné strany plakátu shlíží fotografie Helmuta Schüllera, na druhé straně se vyjímá namalovaný kostel a uprostřed stojí: „Helmut, wir unterstützen Euren „Ungehorsam” (Helmute, podporujeme Vaši „neposlušnost”). Úvodní článek má titulek Kněží varují před vznikem reformní zácpy. V dalším obsáhlém materiálu na titulní straně jsou uveřejněny statistiky, které sestavil známý pastorální teolog, emeritní děkan vídeňské teologické fakulty a autor mnoha knih Prof. Paul Zulehner ve spolupráci s náboženskou relací rakouské televize ORF. Vycházel z průzkumu, v němž bylo v průběhu uplynulých měsíců dotazováno 500 kněží (v pastoraci působí v Rakousku přes 3500 kněží). Podle statistiky vzrostl počet kněží, kteří PI podepsali, na 72 procent, a až 68 procent kněží se obává, že Vatikán bude chtít všechny požadavky ututlat, zahrát do autu. Abych však nekřivdil vedení církve – noviny citují také kardinála Schönborna, který jako by chtěl ztlumit, zmírnit náraz, který vedení církve Iniciativě způsobilo, a nepřímo naznačuje pro požadavky PI své pochopení. Kardinál považuje rozevření nůžek – čili narůstající rozpor mezi vedením církve v Římě a konkrétní, místní církevní praxí za „normální věc“. Říká: „My biskupové máme pocit, že jsme v Římě málo pochopeni, a kněží z PI mají pocit, že jim jejich biskupové málo rozumějí.“

Téhož dne o pár hodin později ve známé a oblíbené televizní relaci na náboženské téma Kreuz und Quer jde ve své vstřícnosti vůči PI ještě dál, když řekne: „Církev byla vždy otevřená reformám – Ecclesia semper reformanda – je třeba se zamyslet nad tím, jakou váhu máme požadavkům PI přisoudit.“ (Můj komentář k tomuto kroku vůči PI naoko vstřícnému je však kritický. Začínám mít dojem, že vedení římské církve takticky přechází do protiútoku vůči reformním hnutím. Na setkání mládeže v Madridu papež použil slova My jsme církev, jako by si je propůjčil od dobře známé kritické skupiny uvnitř církve Wir sind Kirche. A v rozhovoru pro rakouský rozhlas pronesl prof. Zulehner při obhajobě požadavků PI výrok na adresu vedení církve: “Církev byla vždy samoreformující institucí – Ecclesia semper reformanda – a když organizace přestane sama sebe reformovat, zanikne.” Týdeník JA, 28. srpna 2011, č. 35, str. 1 a 3.)

Nyní však nechci nikomu z vedení církve podsouvat falešnou, neupřímnou taktiku, ale chci doufat, že papež i vídeňský kardinál jsou ochotni a schopni naslouchat, s jakými požadavky se na ně PI a všechna ostatní reformní hnutí obracejí. Vstřícnost kardinála Schönborna, jeho – diplomaticky řečeno – až do této doby umírněně smířlivý tón v reakci na PI vychází zřejmě, jak upozorňuje prof. Zulehner ve svém článku v Die Presse z 8. listopadu na 27. straně, i z toho, že již jeho předchůdci, kolegové z rakouské biskupské konference, vyjádřili ve společném listě z roku 1980 souhlas s tím, že když zkušený “dušpastýř” rozhodne, že rozvedené osoby, které se později znovu oženili či vdaly, mohou přistoupit ke svátosti smíření a ke sv. přijímání, má jim to být umožněno. Tento list a praktika rakouských věřících byl publikován za éry kardinála Königa, který se dodnes těší v celém Rakousku nesmírné oblibě. Třebaže byl později papežem Janem Pavlem II. kritizován v listě Familiaris consortio, nebyl nikdy další biskupskou konferencí ani někým jiným shora anulován. Schönborn velice dobře ví o problematice rozvedených- znovu oženěných. Koneckonců i on sám pochází z rodiny rozvedených rodičů. Navíc – ve statistice, kterou uveřejnil prof. Zulehner, se vyjádřilo téměř 90 procent všech dotazovaných kněží pro umožnění rozvedeným přistupovat ke sv. přijímání.

Studie prof. Zulehnera ukazuje, že se nejedná ani tak o konflikt Helmuta Schüllera s kardinálem Schönbornem. Kněží z PI vidí problém spíše v mnohem širším, vícedimenzionálním prostoru: jde o rozpor (die Kluft) mezi praxí většiny církevních společenství a vedením církve, mezi současným životním stylem a Evangeliem, a ještě více tím, co církev hlásá.  Je třeba se zamyslet nad tím, že většina dotazovaných kněží vnímá jen malý rozdíl mezi životem lidí a požadavky Evangelia, zato však vidí velký rozdíl mezi lidmi a církví jako takovou.  Přitom se zdá, že nemalá část tohoto rozporu mezi lidmi a církví již není Evangeliem podchycena. A přesně tady hledá výzva PI svou pozici. Jejich výzva chce přivést (abychom nepoužili slovo reformovat) církev blíže k Evangeliu a zmenšit tak její rozpor (die Kluft) vůči dnešnímu člověku.

Druhým tématem, jež uvádí prof. Zulehner, je přežití farních společenství. Drastický nárůst nedostatku kněží v Rakousku způsobil, že Vatikán seshora nařizuje „studené“ struktury, aniž by bral ohled na ještě zbývající, i když malá společenství a schopnost obětavé vytíženosti kněží, a plánuje tzv. slučování farností.  Věřícím je nařízena eucharistická abstinence, zatímco na druhé straně papež i biskupové ve svých spisech a prohlášeních neustále mluví o tom, jak je důležitá eucharistie, a jak právě eucharistie má být centrem křesťanského společenství. Pro římské kuriální vedení je zřejmě přijatelnější připustit infarkt církevních společenství, než změnit cokoliv na obraze kněžského povolání a povinného celibátu. Proti tomu je 72 procent dotazovaných kněží: „Nedělní slavení eucharistie je pro křesťanské společenství mnohem větší dobro, než dobro bezmanželského života kněží.“

Výzva k neposlušnosti chce tedy umenšit nynější napětí větším nasazením laiků a umožněním vykonávat úřad ženatým kněžím (79 %); dále povolením činnosti kněžím, kteří kněžství vykonávají jako vedlejší činnost při jiné stálé pracovní činnosti (75 %), a umožněním kněžství žen (50 %).

Zdálo by se, že požadavky kněží z PI rakouskou společnost a církev rozpolcují. Vůbec tomu tak není, právě opak je pravdou. Jak rakouská společnost, tak i církev a kněží s PI stále více sympatizují. Sledoval jsem již nesčetné diskuse v televizi i v rozhlase a musím říci, že jsem fascinován jak velkým zájmem veřejnosti, tak i pozitivním dojmem, jaký kněží při těchto debatách vytvářejí. A mýlil by se ten, kdo by si myslel, že se všech těchto diskusí zúčastňuje Helmut Schüller. Nevím, je-li to taktika PI posílat na diskuse vždy jiné kněze, v každém případě je to geniální krok. Ukazuje se totiž, že ostatní kněží z PI jsou také zapálení, vzdělaní, vyzařují charisma a šarm, protože hovoří z plnosti srdce. Na každé veřejné diskusi vystupují v kněžském kolárku. Vyčítat jim rebelanství, jak jsem to již párkrát zaslechl z úst některých slovenských či českých duchovních osob nebo i bigotně konzervativních věřících zde v Rakousku, by byl fatální omyl a nesmysl. Těmto kněžím jde o věc. Jde jim o to, šířit v dnešním uhoněném a v oblasti hodnot dezorientovaném světě obraz milosrdného Krista. Že se to hierarchii nelíbí, je problém hierarchie. Alespoň ta rakouská zatím nedokázala poslat k diskusi žádného loajálního kněze, jemuž by se podařilo publikum přesvědčit nebo jeho aplausem potvrdit věrohodnost svých argumentů vůči kněžím z PI. Biskupové, kardinálové i papež si mohou jen zbožně přát, aby měli ve svých řadách tak zapálené, vzdělané a charismatické kněze, jako jsou kněží z PI.

Na setkání v Linci pronesl Helmut Schuller také tuto významnou větu, která se již stala mottem, principiální myšlenkou hnutí PI: ”Cílem naší iniciativy zde v Rakousku není dosažení dialogu mezi biskupy a námi. Jde nám o to, aby vedení církve s respektem k autoritě našich společenství začalo konečně vést komunikaci s božím lidem.” (JA, 20. 11. 2011, titulní strana)

Jsem přesvědčen, že rakouská církev píše novodobé dějiny. Nesmírně fandím Helmutu Schüllerovi a kněžím z PI. Ztotožňuji se rovněž s výrokem vídeňského pomocného biskupa Helmuta Krätzla: „Nadešel čas, aby se konečně spojili všichni reformně smýšlející biskupové světa.“ Církev je na zemi pro lidi, aby jim ukazovala cestu k Bohu, a ne aby jim cestu k Bohu hatila a barikádovala snůškou příkazů a zákazů, jak to kdysi vyčítal Kristus všem zbožným a vzdělaným farizeům. Rakouská církev se ptá sama sebe, co má dělat – nejenom proto, aby nadále a za každou cenu zůstala misionářskou, důvěryhodnou a vůbec věrohodnou, ale především proto, aby živé poselství Evangelia – ta Radostná zvěst – bylo opravdu živé a radostné! I kdyby hierarchie měla tak jako již mnohokrát “převálcovat” toto reformní hnutí i všechna další, neustále se rodící a množící hnutí na všech kontinentech světa, mělo by to pro ni samotnou velice nepříjemné důsledky – výčitky svědomí, že své vůdcovské postavení povýšila nad volbu více poslouchat Boha než lidi.  A hlavně by musela něco radikálního změnit na svém způsobu života a myšlení, aby již nemusela být druhým trnem v oku a pod neustálou palbou za to, že vodu káže a víno pije.

V době psaní těchto řádků proběhla světem zpráva o rozhodnutí švýcarské nadace Herberta Haaga udělit cenu za rok 2012 kněžské iniciativě Helmuta Schullera. Předání ocenění lidem bojujícím za svobodu v církvi, které je dotováno částkou 10 tisíc EUR, proběhne 22. dubna 2012 v Luzernu. V minulosti cenu obdržely osobnosti jako Hans Kung nebo Eugen Drewermann. V roce 2011 byla udělena in memoriam brněnskému tajně světícímu biskupovi Felixi Maria Davídkovi a někdejší Skryté církvi.

Ať žije reformní duch PI!

Vídeň, listopad 2011