26. decembra 2011

„Rakouská církev ve varu“ a „napětí v Rakousku nepolevuje“.

Pod  těmito tituly vyšli v číslech 37. (autor Martin T. Zikmund) a 38. (autor Jaroslav Šebek) dva články o nynější situaci v rakouské církvi.   

V Rakousku žiji již pomalu 30 let, vystudoval jsem teologii a několik let zde působil jako kněz. Přesto, že jsem z kněžské služby později odešel, protože jsem se rozhodl oženit, teologie a církevní život zůstali navždy objektem mých nejvetších zájmů. Při veškeré skromnosti si dovolím tvrdit, že znám dosti dobře situaci ve zdejší církvi. Důvody, proč Vám teď píši, jsou dva: Nejdříve chci vyjádřit svůj vděk českému KT za to, že o tomto tématu psal. Nezaregistroval jsem totiž žádné jiné české či slovenské oficiální katolické médium, které by se té události, která od konce června hýbe nejen rakouskou církvi, ale i celou společnosti, něco napsalo.
Druhý důvod je kritický. Oba Vaše články jsou podány velice stručně a málo objektivně. Postrádám v nich dva elementární body vycházející z podstaty vyhlášení k neposlušnosti:

1. Pan Šebek píše: „S trochou nadsázky lze říci, že do alpské republiky dorazila se zpožděním devadesáti let reformní vlna, jaká u nás v roce 1920 vedla ke vzniku Československé církve.“ Souhlasím: Rakouská církev je zatížená skoro šestset let trvajíci „diktaturou“ všudykatolické habsburské monarchie a i když po jejim rozpadu v roce 1918 uplynulo již těch zmíněných 90 let, pořád se s tím nánosem toho, co všechno takový propagovaný katolicizmus zhora způsobil, církev dnes stále ještě vyrovnává. Rakouská církev však byla pořád svobodná, nikdo ji nepronásledoval, tak jako tomu bylo za komunismu v Československu. A vždy měla kontakty se světem. Problém, se kterým se již několik desetiletí potýká nejvíc, je na jedné straně radikální úpadek řeholních a kněžských povolání a taky úbytek věřících. Již mnoho let se snaží rakouští biskupové řešit situaci tím, že povolávají do svých diecéz polské kněze, nebo kněze z Indie. Jen ve vídeňské arcidiecéze jich pracuje kolem 300. Rakušené však mají s těmito cizími knězi problém: ne proto, že nedobře ovládají jejích jazyk, to by jim snadno prominuli. Ale proto, že tito, v drtivé většině Poláci, přinášejí s  sebou polské způsoby religiozity, polskou mentalitu. Kdysi se říkavalo, že nejdůležitějším prvkem misionářské činnosti je tzv. inkulturizace – schopnost vnořit se do cizí kultury a pak do ní vnést poselství Evangelia. Kdyby se někdejší misonáři chovali tak, jak se chová mnoho polských kněží dnes v Rakousku, tak by se do mnoha krajin světa zřejmě dodnes křesťanství neimplantovalo. Ve Vídni znám jeden domov důchodců, který patří řeholním sestrám Boromejkám. Sestry nabízejí starým lidem taky bohoslužby. Jenomže kde vzít kněze? A tak přišli s geniálním nápadem: Udělali smlouvu s jednim biskupem z Polska, který posílá své kněze do Vídně, aby v neděli či ve všední dny odsloužili pro staré lidi mši. Sestry těmto kněžím zaplatí benzín, poskytnou jim ubytování, jídlo a dají ještě peníze. V tomto domově důchodců pravidelně navštěvuji jednu pani a když jsem s ni na nedělní mši, na které kněz neumí ani pořádně německy odrecitovat slova a namísto kázaní přečte jen jednu větu – často se té paní ptám, jestli něco rozuměla: „Ne“ - říká mi a směje se u toho - „ale hlavně že jsme byli na mši“.

2. Znám málo takových zemí, kde je tolik univerzitních absolventů teologie, jako právě v Rakousku. Je to dáno tradicí. Studium teologie je zde něco, „co se nosí“, co je chápano společnosti velice vstřicně. Většinou mají studenti teologii jako druhý fach a ve svém povolání se pak věnuji něčemu jinému. Jedna známa rakouska tevizní hlasatelka Isabella Krasnitzer taky vystudovala teologii a v nedávném rozhovoru odpověděla novináři na otázku: „K čemu ji ta teologie byla, když se jí vlastně vůbec nevěnuje“ - takto: „Teologie proteplila můj život, otevřela mi jiný horizont, věci chápu v komplexnějším úhlu, život bez duchovní dimenze je mnohem prázdnější:“ Kněží z PI – Pfarrer Initiative – Farářské iniciatívy – nechtějí nic víc a nic míň, co je teologicky, biblicky a církevně historicky doloženo: aby společenství věřících vedli zapálení a schopní lidé, klidně i laici, tak jak to celá staletí fungovalo. „Nechceme to nedělní divadlo, jaké nám zde předvádějí někteří cizí kněží a lidé jim nic nerozumí“.  

Toť vše.  V Rakousku existují 4 reformní hnutí: Wir sind Kirche – I my jsme církev, Laien Intiative – Iniciatíva laiků, Pfarrer Initiative a Priester ohne Amt – Kněží bez úřadu. Tato poslední organizace, které členem jsem i já, sdružuje kolem 700 katolických kněží, kteří byli suspendování za to, že se oženili. Kdyby alespoň některým z těchto kněží bylo povoleno sloužit ve farnostech věřícím – a v mnoha případech jsou to vysoce vzdělaní muži nejen v oblasti teologie, ale i medicíny, psychologie-psychoterapie, pedagogie, žurnalistiky – byla by situace podstatně jiná. Tyto hnutí již mnoho let poukazují na potřebu reforem, píšou petice, svolávají referenda, tak jak tomu bylo v roce 1995, když referendum za reformy v církvi podepsalo 600.000 rakouských věřících – všechno marné. Hierarchie, jak místní, tak i římská, mlčí. (Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že za tím mlčením se skrýva obyčejná, vypočítavá taktika). Toto byl však rozhodujíci důvod, proč, PI zvolilo tak silný jazykový prostředek: Výzva k neposlušnosti, aby přinutili hierarchii konečně zareagovat. Hierarchie se ozvala. Jak ale celá tato smutná situace skončí, ví jen Pán Bůh. Ja osobně si těchto kněží, kteří iniciatívu podepsali, velice vážím a velice jim fandím.  

S pozdravem,

Vídeň, 25. septembra 2011



Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára