Vianočné interview s Helmutom Schüllerom:

noviny Österreich: 23.12.2011 str. 7 - redaktor Jochen Prüller
Kurier: 24.12.2011 str. 3. - redaktorka Magdalena Rauscher-Weber


V týchto rakúskych deníkoch vyšlo vianočné interview s Helmutom Schüllerom, iniciátorom Farárskeho hnutia v Rakúsku, ktoré vyzvalo v júni tohto roku k neposlušnosti voči pápežovi a vatikánskej kúrii kvôli roky trvajúcím blokádám reforiem v cirkvi.Časť, ktorá sa týkala politicko-ekonomickej situácie  som vynechal. Doslovne však prekladám otázky a odpovede ohľadom reforiem v cirkvi.

Redaktor Jochen Prüller: Monsignor Schüller, ako slávite vianoce.
Helmut Schüller: Vianoce prežívam tak ako každý iný farár v Rakúsku: Doobeda prinášam starým a chorým ľuďom eucharistiu do ich príbytkov, poobede slávim s deťmi vianočnú omšu  a večer polnočnú omšu pre dospelých. Medzitým navštívim  moju mamu a brata. Krátky čas venujem sám sebe a uzobraniu sa v tichosti a samote.

Redaktor Jochen Prüller:  Ako sa dívate spätne na rok 2011?
Helmut Schüller: Bol to veľmi pozitívny rok. Zažil som veľa pekného, krásne stretnutia. Som stále ešte zdravý  a s farárskou iniciatívou sa mnohé pohlo dopredu.

Redaktor Jochen Prüller:  Spomeniete všetky tieto momenty počas polnočnej omše?
Helmut Schüller: Kážem vždy spontánne. Možno niečo spomeniem, možno nie, záleží na okolnostiach. Hlavne  budeme spolu sláviť omšu a pripomienku narodenín Ježiša Krista.

Redaktor Jochen Prüller:  Aké máte s Farárskou iniciatívou ďalšie plány?
Helmut Schüller: Podporuje nás 400 kňazov. Naše "hnutie" sa neustále rozrastá, dokonca i v Poľsku máme už nasledovníkov. Sme naďalej jednotní, napriek tomu, že bola snaha nás rozštiepiť. Dnes nám už nikto nevyčíta,  že  nepatríme do cirkvi, že sme sa z nej našou kritikou sami vyobcovali. Chceme pokračovať v činnosti a naše požiadavky šíriť ešte viacej na verejnosti. V roku 2012 sa nám možno podarí vytiahnuť niektorých biskupov zo skrytosti, dúfame, že  sa pridajú k našim reformným požiadavkám.

Redaktor Jochen Prüller:  Boli už nejaké náznaky, žeby sa niektorý biskup k Vám pridal?
Helmut Schüller: Nie. Zatiaľ  nie. Som si však istý, že sa to jedného dňa stane. Momentálne si nikto netrúfa. Keď si predstavíme, že naše požiadavky podporuje už 72 % katolíkov,  nie je možné, že ich nepodporí aspoň nejaký biskup. A v tom momente, keď to spraví jeden, pridajú sa i iní.

Redaktor Jochen Prüller:  Ako vnímate podporu ľudu?
Helmut Schüller:  Sme neustále  medzi ľuďmi. I tí, ktorí sa ešte nepridali na našu stranu, mnohé z toho, o čo žiadame,  už realizujú. Vo Viedni ma napr. oslovujú ľuďia v metre, či v obchodnom dome. Oslovujú ma bez veľkých cavikov, fandia nám  a vyslovujú svoj názor, že i oni túžia potom, aby sa cirkev obnovila. Nesedíme vo veľkých cirkevných palácoch. Pracujeme so všetkými - deťmi, starými a s rodinami.

Redaktor Jochen Prüller:  Myslíte, že i kardinál sa obráti a pridá na Vašu stranu? Helmut Schüller:  Nejde o to, aby sa niekto obrátil, ale o to, aby sme iniciatívu ťahali spolu za jeden koniec. Ide o reformu, o ducha a obnovu štruktúr.

Redaktorka Magdalena Rauscher-Weber: Nie je situácia v štáte podobná situácii v cirkvi?
Helmut Schüller: Áno. Ak sa riešia krátkozrako len symptómy a permanente sa odopiera riešenie dlhodobých otázok bude sa obracať chrbtom k cirkvi čoraz viacej ľudí.

Walter Kirchschläger – Vianoce 2011

Meno Waltera Kirchschlägera je v Čechách i na Slovensku asi málo známe. Možno niekomu hovorí niečo meno Rudolf Kirchschläger, (1915-2000) ktorý bol otcom Waltera a známym sa stal okrem iného i tým, že bol rakúskym prezidentom (1974 - 1986). Tí však, čo už čítali v tomto roku vydanú knihu: Zradené proroctvo (vydalo ju vydavateľstvo Michala Vaška v Prešove), v ktorej má Walter Kirchschläger nádhernú kapitolu o obraze a praxe skrytej cirkvi na pozadí novozákonnej relektúry, už asi vedia, kam to meno zaradiť. A možno už nepotrvá dlho a v českom i v slovenskom jazyku vyjdú aspoň niektoré z jeho odborných teologických kníh, ktoré sa doposiaľ predávali len v západoeurópskych krajinách a ich jazykoch.

Na slávnosť narodenia Ježiša Krista, na Vianoce, vysielala rakúska televízia ORF 2 v relácii Feierabend (deň pracovného voľna) krátky medailón o Walterovi Kirchschlägerovi a jeho vianočnom posolstve. Býva zvykom v tejto krajine, že sa pri príležitosti sviatkov vyjadrujú v médiách  rakúski teológovia. Je to kresťansko-konzervatívna krajina, a i keď nie všetci navštevujú počas sviatkov kostoly, duchovno-kresťanským témam sa venuje hodne pozornosti a ľudia reagujú veľmi pozitívne. Waltera Kirchschlägera si veľmi vážim, preto som čakal na vysielanie s notesom a perom v ruke. Z relácie som si pripravil tieto poznámky.

Walter Kirchschläger sa narodil v roku 1947. Chcel sa stať kňazom, kardinál König (1905-2004) ho poslal na štúdiá do Ríma na Gregoriánsku univerzitu, odbor biblické vedy. Po štyroch rokoch štúdia sa však zamiloval, oznámil to kardinálovi a z Ríma sa chcel vrátiť do Rakúska. Kardinál mu však odkázal, aby „naďalej zostal v Ríme, štúdium dokončil a pokojne sa oženil, lebo v budúcnosti bude cirkev potrebovať čoraz viac vzdelaných laikov.“ Štúdium dokončil, oženil sa, stal sa otcom štyroch detí a dnes už šiestich vnúčat. Na otázku redaktora, kto z ľudí mal v živote na neho najväčší vplyv, Walter Kirchschläger odpovedal: „Môj otec a kardinál König. Za najsilnejší moment zo života môjho otca, ktorý ma vtedy veľmi ovplyvnil a oduševnil, považujem august 1968. Bývali sme vtedy v Prahe, kde môj otec pôsobil ako rakúsky veľvyslanec. Keď nastala invázia vojsk Varšavskej zmluvy, hlavne Sovietskeho zväzu, prišlo žiadať víza do Rakúska viac než 5.000 ľudí. Otec všetkým víza dal. Pár hodín nato prišla správa z Viedne, že musí zastaviť udeľovanie víz, lebo Rakúsko si nemôže dovoliť prijímať toľkých utečencov. Otec okamžite odpovedal a snažil sa im vysvetliť, že to stopnúť nemôže, že v Prahe ide ľuďom o život a nikto nevie, ako celá okupácia skončí, nech si to ešte raz premyslia, v opačnom prípade, že odstúpi z postu rakúskeho veľvyslanca. Nastalo niekoľkohodinové čakanie, nikto z nás nevedel, aká odpoveď príde z Viedne, otec nás pripravoval na rezignáciu a návrat do Viedne. O 20:30 hod prišla z Ministerstva zahraničia vo Viedni odpoveď, že môže poskytovať víza v neobmedzenom počte. To, čo potom nasledovalo, je už známe, do Rakúska a cez Rakúsko do celého sveta odišli vtedy desaťtisíce ľudí. Keď si dodnes spomeniem na to, čo sme vtedy v Prahe prežívali a ako nekompromisne bol môj otec odhodlaný konať, vždy ma zaleje pocit radosti a vďaky za to, ako sa vtedy môj otec zachoval.

Kardinál König ma inšpiroval na inej, duchovnej úrovni. Bol odborník na religionistiku, bol veľmi vzdelaný a hlavne mal rozhľad. Bola to charizmatická osobnosť, jeho veľkorysosť a otvorenosť pre nové idey ma fascinovali. Na začiatku II. vatikánskeho koncilu patril spolu s teológom Karlom Rahnerom (1904-1984), kardinálom Juliusom Döpfnerom (1913-1976) z Mníchova a kardinálom Josefom Fringsom (1887-1978) z Kolína nad Rýnom medzi najvýznamnejšie osobnosti, stali sa akýmsi motorom reformných myšlienok. Boli to hlavne oni, ktorí prehodili tú najdôležitejšiu výhybku koncilu. Konciloví otcovia chceli začať tým starým známym spôsobom, poukazovaním na to, čo všetko je v cirkvi dobré a potrebné, čo treba za každú cenu zachovať. Títo traja však vystúpili s kritickými príspevkami a poukazom na to, že nadišiel najvyšší čas niečo zmeniť, oživiť, znovu naštartovať. Aggiornamento Jána XXIII. tak nielenže podporili, ale vyprovokovali celé koncilové zhromaždenie k tomu, aby začalo diskutovať otvorene a bez tutlania skutočných problémov cirkvi, a o tom, kde je potrebné, aby sa cirkev zmenila...“

Až doposiaľ prebiehalo vysielanie v rakúskej televízii o Walterovi Kirchschlägerovi tak trochu akoby nenápadne, bežne, zdanlivo nič mimoriadne. Keď však začal hovoriť o koncile, zbystril som pozornosť. Kamera ho zachytila počas prednášok v Luzerne, kde pôsobí ako rektor teologickej fakulty, ako vysvetľuje študentom význam koncilu pre cirkev dnes, nielen v momente, keď sa koncil konal. Potom ho zachytila v jednom luzernskom kostole, kam pravidelne chodieva na bohoslužby, číta lekcie a máva kázne. V plne obsadenom kostole hovoril o význame II. vatikánskeho koncilu pre dnešnú dobu a o tom, ako duch tohto koncilu je čoraz viac potlačovaný vatikánskou kúriou. „Je to paradox: Na jednej strane sa síce pápež, vatikánska kúria i biskupi odvolávajú vo svojich dokumentoch na uznesenia II. vatikánskeho koncilu, v skutočnosti však, v praxi, nemajú najmenší záujem tieto uznesenia realizovať, lebo im chýba odvaha, resp. strach zo zmien im zväzuje ruky. Rímska kúria sa musí prispôsobiť celosvetovej cirkvi a nie naopak, ako to, žiaľ, funguje doteraz. A vy, biskupi, kam sa podela vaša odvaha? Prečo nenazývate veci pravým menom, prečo o skutočných problémoch v cirkvi mlčíte? A vôbec, kam sa podeli biskupi, ktorí vystúpia na verejnosti a povedia nahlas to, čo si myslia, bez ohľadu na to, kto si čo myslí v Ríme? Coraggio, coraggio – odvahu, odvahu, biskupi! To, čo spravil kedysi Ján XXIII. Svojím 'aggiornamentom' to musíte dnes spraviť vy...“

Táto krátka, vianočná, zdanlivo pokojná relácia mala ku koncu svoje grády, stupňovanie.  Nesmierne silné. A ja som si v duchu pomyslel: Áno, i  to je posolstvo Vianoc: S radosťou a odvahou vykročiť na novú cestu!

Viedeň, 25. decembra 2011

Dvě smutné zprávy

Nepatřím mezi ty lidi, kteří u piva nebo při debatách o politice, církvi, ekonomické krizi a krizích vůbec vyzdvihují negativní zprávy a šíří tak dál skepsi  a smutek. Jestliže jsem dal do názvu tohoto textu smutné zprávy, tak jedině proto, abych z nich vytáhl právě to pozitivní, to, co dává naději, že nakonec nebudou smutné, ale optimistické.

Obě informace jsem převzal z týdeníku Neue Kirchenzeitung JA – Nové církevní noviny ANO, a doplňuji je svým komentářem pro českého a slovenského čtenáře.

YOUCAT: většina výtisků rozdána

Tak zní smutná zpráva číslo jedna. Vydavatelé katechismu pro mládež YOUCAT se ale radují. Bylo již prodáno 1,3 milionu exemplářů, a z katechismu se tak stal světový bestseller. Jedinou skvrnou na kráse tohoto skvělého výsledku je, že drtivá většina výtisků byla zakoupena církevními institucemi a následně rozdána. Jen při setkání papeže s mládeží v Madridu bylo účastníkům zdarma rozděleno 700 tisíc výtisků. Do jaké míry však byl YOUCAT obdarovanými skutečně přečtěn  a stal se pravidlem pro jejich život, je zcela neznámo.” (JA, č. 45, str. 1, 6. listopadu 2011)

Můj komentář: Církev vždy kritizovala pokrytectví. Nedávno zazněly z úst mnoha hierarchů a kněží kritiky na adresu politiků, bankéřů a manažerů různých podniků s výtkou, že jejich lži, kterými falšovali statistiky ve svůj prospěch či prospěch své strany nebo firmy, jejich chamtivost, touha po bohatství a moci přivedly mnoho států na pokraj bankrotu. Všechny tyto kritiky mají společného jmenovatele, který se shoduje v původu všech nynějších krizí: nerespektování pravidel morálky.

Je dobře, že se církevní představitelé vyjadřují k problematice dnešního světa a neberou si servítky před ústa, když je třeba říci nahlas kritická slova. Neměla by se však církev ústy hierarchů chovat podobně, když se jedná o ni samotnou? Proč veřejně neřekne: Zaplatili jsme sice miliony eur za vydání nového katechismu, ale z obavy, že ho nikdo nekoupí, jsme ho raději rozdali zadarmo. Ano, to biblické Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte pořád platí, a především při šíření Radostné zvěsti – Evangelia. Mnozí jsme byli svědky toho, jak se v minulosti tajně tiskla bible či jiné náboženské knihy, které pak byly pašovány do zemí zasažených komunistickým režimem. Ti, kteří knihy tiskli a financovali, i ti, kteří je pašovali a riskovali při tom svobodu, se většinou ani nedověděli, jaký osud tyto knihy měly, jestli se dostaly k lidem, kteří je pak četli, co to s nimi udělalo, nebo kolik z nich bylo zachyceno a zabaveno celníky. Tenkrát šlo všem o věc, o to, aby alespoň někdo tyto knihy mohl číst.

Chci věřit, že o to, aby si alespoň někdo YOUCAT přečetl, jde nyní i těm, kteří je nechali vytisknout v milionovém nákladu. Rozdíl je jen v tom, že člověk, který se chce o katechismu něco dovědět, si jej dnes může sám obstarat, nemusí mu být vnucován. Proč to nikdo neřekne? Účastníci setkání mládeže přijeli do Madridu ze svobodných zemí, nikdo je neutiskuje ani nepronásleduje, jak tomu bylo v bývalých komunistických státech či v jiných totalitních systémech. Nemám nic proti dárkům, které se jako pozornost rozdávají na sympoziích a jiných oficiálních setkáních. Dělají to velké firmy, dělá to i Vatikán, když nechá v mnohatisícovém nákladu vytisknout nejrůznější brožurky a pak je rozdává při papežských mších lidem na náměstí sv. Petra. Ale dát vytisknout v milionovém nákladu katechismus a potom říci, že vše je již úspěšně prodáno – to je prostě lež, propaganda, demagogie, a pokud to církevní vrchnost tak nevnímá, je to problém. Má snad Boží instituce zapotřebí pomáhat si šířením polopravd či lží, tak jak to dělají všichni ti, které kritizuje? Jestli je církev dílo Boží, konejme, tak jak je to hodné a důstojné členů církve, to co je v našich možnostech a silách, a vše ostatní ponechme na Pánu Bohu. To není ani patos, ani opovážlivé spoléhání na milost Boží – to je jen pravidlo slušné hry a slušného chování. Toť vše.

Mladý farář působící v pěti farnostech zemřel náhle na srdeční infarkt

Druhá zpráva, publikovaná 30. října 2011 v č. 44 týdeníku JA, je opravdu závažná. P. Johannes Leuthner měl teprve 45 let a spravoval farnosti Breitenwaida, Bergau, Göllersdorf, Großstelzendorf a Sonnberg u Hollabrunnu, ležící severovýchodně od Vídně. Byl členem Farářské iniciativy (Pfarrer Initiative, PI). Následující číslo přineslo obsáhlý životopis tohoto kněze a zveřejnilo rovněž jeho poslední pastýřský list, publikovaný ve farních novinách v září tohoto roku. Zde je doslovný překlad:  Milé farní shromáždění!

O Výzvě k neposlušnosti rakouské farářské iniciativy bylo již hodně napsáno a mediální rozruch kolem ní neutichá. Není žádným tajemstvím, že když tato iniciativa v roce 2006 vznikla, stal jsem se jejím členem i já. Na formulaci nynějšího prohlášení jsem se sice nepodílel, ale mohu téměř všechny požadavky s klidným svědomím podepsat. Jak známo, většinu z nich již dlouho podporují nejenom mnozí kněží, ale i někteří biskupové. O správnosti volby slov a způsobu, jakým je tento protest veden, je možné diskutovat, ne všechno probíhá k mé spokojenosti, zdá se mi ale nevyhnutelné konat právě takto, aby se věci mohly pohnout dál.  Když už ne kvůli samotnému uplatnění požadavků, tedy alespoň kvůli srozumitelnosti a transparentnosti, aby bylo zřejmé, jak se k nastoleným tématům staví vedení církve. Dalo by se k této akci říci mnohé. Já jako váš farář bych chtěl poukázat na tyto dva prvky:

Výkřik z nouze

Faráři z Iniciativy, které znám osobně, nejsou žádní revolucionáři. Jsou to kněží z vášně. Zapálení ve službě Bohu a lidem se rozhodli pro takový životní styl, aby mohli být co nejlepšími duchovními otci. Výzva je výkřikem z nouze, protože již všichni cítíme, že jsme se silami na konci. Stále větší spádové území, stále více úředních úkolů nám ubírá času a sil pro naše nejvlastnější povolání, jímž je doprovázet lidi v jejich bídách a těžkostech a stát při nich jako pastýři duší z moci Evangelia co nejblíže.  Vždycky mne zabolí u srdce, když já nebo někdo z mých spolubratří musí z nedostatku času a sil někomu z vás říci “ne”.   

Starost o víru

Žádný z požadavků není namířen proti jádru víry, ba právě naopak, požadavky vznikly právě proto, aby byla víra nadále živá a v naší společnosti zachovaná. To je jediný důvod, proč církev s celou svou tradicí a regulemi existuje – aby člověku zprostředkovala milující blízkost Boží. Myslíme si, že splnění těchto požadavků může církvi pomoci, aby i nadále mohla toto své poslání vykonávat. Doufám a modlím se, a prosím i vás o modlitbu na tento úmysl, abychom to jako církev ve velkém, celosvětovém měřítku  i v  tom našem  malém společenství v dnešní době  dokázali. Váš farář Johannes Leuthner  (JA, č. 45, 6. 11. 2011).

Jsem na rozpacích, mám-li k těmto prorockým větám nyní již zesnulého kněze něco dodávat. V určitém smyslu se stal obětí toho, o čem sám píše a co je i jedním z požadavků PI: namísto megalomanského, nelogického a kontraproduktivního slučování farností nechat působit laiky v těch farnostech, v těch společenstvích, která z nedostatku času, nahromadění povinností a jiných závažných důvodů jejich kněží již nemohou obhospodařovat – tedy svěřit tyto farnosti či společenství zapáleným věřícím, kteří sice nemají ani kněžské ani jáhenské svěcení, zato však nepostrádají ochotu a nadšení nést světlo víry, poselství Evangelia dál. A vedle laiků také ženatým kněžím nebo vysvěceným ženám.  Vždyť první apoštolové byli velice jednoduší lidé, rybáři bez vzdělání, a všichni měli ženy a děti. Přesto se jim dařilo rozsévat semínko víry, a ta vyrostla v obrovitánský strom až do dnešních dob.

Proto se ptám: Je rozumné a je to vůbec v duchu víry prvních křesťanů a v duchu Evangelia bazírovat v situaci, jaká dnes v Rakousku a v mnoha jiných zemích světa nedostatkem kněží a řeholníků nastala, na klerikálním prvku a lpět na něm jakožto na základu křesťanského společenství? Neměli bychom více spoléhat na Boha než na svůj strachem ohraničený rozum? Není víra a následně také eucharistie víc než jen lpění na určitých zásadách, které nemají ani s biblí, ani s prvokřesťanskou tradicí, ale ani s teologií nic společného?                                                 

Vídeň,  listopad 2011

Rakousko právě píše církevní dějiny

aneb V Rakousku jdou hodiny jiným směrem

O iniciativě rakouských kněží a jejich výzvě k neposlušnosti vůči papeži, který blokuje reformní snahy, jsem již několikrát informoval. Nyní bych rád poukázal na status quo, jak se situace kolem těchto kněží a jejich snah od července až dosud vyvíjí.

Začnu zcela banální, všední situací. Začátkem listopadu sedím v čekárně u lékaře ve Vídni. Vždycky, když jdu k lékaři, mám pro případ čekání v ruce knihu či noviny. Otevírám noviny a než začnu číst, zarezonují v mých uších slova, která právě vyslovila jedna z přítomných žen na adresu své sousedky: „Víte, já tomu Schüllerovi velice fandím. Ne že bych byla přehnaně věřící, nechodím do kostela každý den, ale tomu, co říká, rozumím a držím mu palce.“ Její sousedka reaguje: „Je nejvyšší čas, aby se něco začalo dít, jinak ztratí církev úplně všechny své členy. Ta zkostnatělost ducha, neschopnost otevřít se, to neustálé bazírování na něčem, co nemá s biblí nic společného, to je vrchol arogance a zpupnosti... A to si sama sobě říká, že je prý církev Kristova...“ Nevěřícně kroutím hlavou, kde všude narážím na debaty lidí o tom, co činnost farářské iniciativy (PI) v Rakousku způsobila.  Nyní se však do řeči s ženami nepouštím, protože už mě volají do ordinace.

Pomocná lékařka mého doktora je tu nová, ještě jsem u ní nebyl. Vzájemně se představujeme.  Mluvíme zatím o běžných věcech, ne o mé nemoci. Zajímá se o to, co dělám, a tak jí po pravdě vysvětluji, že pracuji v nemocnici, ale že jsem také vystudoval teologii a že se mi toto studium v nemocniční práci hodí. Zajímá se ještě víc a chce vědět, jakže to je s tou mou teologií, a tak jí znovu podle pravdy odpovídám. Lékařka je mi opravdu sympatická, nemám důvod usekávat rozhovor a začít o svých nemocech. Když uslyšela, že jsem kdysi působil jako kněz, ale nyní již toto povolání vykonávat nemohu, protože jsem se oženil, táže se mě: „Víte, jaká je nejnovější statistika reakcí lidí na PI v Rakousku?” Mohl bych odpovědět, že ano, že vím, protože se o to velice zajímám, ale protože bych rád věděl, co mi to vlastně chce říct, vybídnu ji: „No, co konkrétně myslíte?“

Klidným hlasem mi vypočítává, kolik procent Rakušanů PI schvaluje, kolik procent kněží je na její straně, jaké procento věřících je pro zrušení povinného celibátu atd. To všechno jen tak z hlavy, až ji musím pochválit: „Jste dobrá, že si to tak dobře pamatujete, vidím, že jste četla včerejší noviny (8. 11. 2011). Ona na to: „Jsem věřící, s manželem a dětmi chodíme do kostela, a tato problematika mě už dlouho zajímá.  Naše děti totiž nechtějí chodit na mši kvůli knězi, cizinci, kterému není rozumět a který navíc nedokáže komunikovat s lidmi. Ale co můžete očekávat od takového biskupa jako je kardinál Schönborn? Pochází ze šlechtické rodiny, jeho nejbližší přátelé také, a když slouží mši, jde mu o co největší nádheru, pompéznost. Kdyby mohl, vrátil by církev zpátky do středověku, kdy platil trojúhelník Bůh, papež  na špici, monarcha a šlechtici pod ním, a teprve potom, úplně dole, obyčejný lid...“ Zírám, zírám, zírám... co všechno se jen v tento obyčejný den neplánovaně dovídám!

Nyní však fakta z tisku vyšlého v ono úterý 8. listopadu. Kterékoliv noviny byste tento všední den vzali do ruky, spatřili byste na titulních stranách i uvnitř rozsáhlé texty informující o tom, jak PI pokračuje. O předcházejícím víkendu – 5. a 6. listopadu – se totiž konalo v Linci setkání kněží PI, svolané proto, že od výzvy kněží k neposlušnosti dne 29. června 2011  uplynuly již více než čtyři měsíce. Výzva způsobila mocnou reakci vídeňského kardinála i papeže. Formulace „Výzva k neposlušnosti“ prý zavání rozkolem. Následoval rozhovor kardinála s Helmutem Schüllerem, pak ale všechno ze strany hierarchie najednou utichlo. Kněží z PI začali mít oprávněný dojem, že Vatikán a vedení církve v Rakousku zvolily starou, osvědčenou cestu: cestu mlčení, tutlání, nereagování, nediskutování. Takhle to dělalo vedení církve v historii již mnohokrát. Namísto toho, aby její představitelé naslouchali, co že se to po ní chce, namísto toho, aby začali diskutovat, argumentovat, raději mlčeli a s autoritou svého úřadu nařizovali „pokorným ovečkám“, co mají dělat.

Ostatně tak jako vždy, když kněží z PI atakovali vedení církve, je i v tomto případě taktika hierarchie průzračná: proti požadavkům PI nemůže vedení církve použít ani biblické, ani teologické argumenty, ale ani argumenty ze života prvních křesťanů a prvotní církevní tradice. Jediný triumf, který vedení v rukou má, je šach-mat disciplíny. A argumentovat dnes disciplínou, příkazem či zákazem, je velice, velice chabé, kontraproduktivní a také needukativní. Tak raději mlčí.

Na co však rakouští biskupové v čele s kardinálem Schönbornem reagují, je výraz „neposlušnost“.  „Das Wort Ungehorsam ist ein Kampfwort, das können wir nicht so stehen lassen (slovo neposlušnost je bojové slovo, to nemůžeme jen tak nechat),“ nechali se slyšet, když zasedala rakouská biskupská konference (12. – 13. listopadu).

Rád bych však poukázal na to, co všechny ty noviny z 8. 11. 2011 vyzdvihují. Na titulní straně Die Presse (tyto noviny považuji za nejserióznější v Rakousku) je fotografie vesnice, na jejímž pozadí je na louce umístěn velikánský plakát – z jedné strany plakátu shlíží fotografie Helmuta Schüllera, na druhé straně se vyjímá namalovaný kostel a uprostřed stojí: „Helmut, wir unterstützen Euren „Ungehorsam” (Helmute, podporujeme Vaši „neposlušnost”). Úvodní článek má titulek Kněží varují před vznikem reformní zácpy. V dalším obsáhlém materiálu na titulní straně jsou uveřejněny statistiky, které sestavil známý pastorální teolog, emeritní děkan vídeňské teologické fakulty a autor mnoha knih Prof. Paul Zulehner ve spolupráci s náboženskou relací rakouské televize ORF. Vycházel z průzkumu, v němž bylo v průběhu uplynulých měsíců dotazováno 500 kněží (v pastoraci působí v Rakousku přes 3500 kněží). Podle statistiky vzrostl počet kněží, kteří PI podepsali, na 72 procent, a až 68 procent kněží se obává, že Vatikán bude chtít všechny požadavky ututlat, zahrát do autu. Abych však nekřivdil vedení církve – noviny citují také kardinála Schönborna, který jako by chtěl ztlumit, zmírnit náraz, který vedení církve Iniciativě způsobilo, a nepřímo naznačuje pro požadavky PI své pochopení. Kardinál považuje rozevření nůžek – čili narůstající rozpor mezi vedením církve v Římě a konkrétní, místní církevní praxí za „normální věc“. Říká: „My biskupové máme pocit, že jsme v Římě málo pochopeni, a kněží z PI mají pocit, že jim jejich biskupové málo rozumějí.“

Téhož dne o pár hodin později ve známé a oblíbené televizní relaci na náboženské téma Kreuz und Quer jde ve své vstřícnosti vůči PI ještě dál, když řekne: „Církev byla vždy otevřená reformám – Ecclesia semper reformanda – je třeba se zamyslet nad tím, jakou váhu máme požadavkům PI přisoudit.“ (Můj komentář k tomuto kroku vůči PI naoko vstřícnému je však kritický. Začínám mít dojem, že vedení římské církve takticky přechází do protiútoku vůči reformním hnutím. Na setkání mládeže v Madridu papež použil slova My jsme církev, jako by si je propůjčil od dobře známé kritické skupiny uvnitř církve Wir sind Kirche. A v rozhovoru pro rakouský rozhlas pronesl prof. Zulehner při obhajobě požadavků PI výrok na adresu vedení církve: “Církev byla vždy samoreformující institucí – Ecclesia semper reformanda – a když organizace přestane sama sebe reformovat, zanikne.” Týdeník JA, 28. srpna 2011, č. 35, str. 1 a 3.)

Nyní však nechci nikomu z vedení církve podsouvat falešnou, neupřímnou taktiku, ale chci doufat, že papež i vídeňský kardinál jsou ochotni a schopni naslouchat, s jakými požadavky se na ně PI a všechna ostatní reformní hnutí obracejí. Vstřícnost kardinála Schönborna, jeho – diplomaticky řečeno – až do této doby umírněně smířlivý tón v reakci na PI vychází zřejmě, jak upozorňuje prof. Zulehner ve svém článku v Die Presse z 8. listopadu na 27. straně, i z toho, že již jeho předchůdci, kolegové z rakouské biskupské konference, vyjádřili ve společném listě z roku 1980 souhlas s tím, že když zkušený “dušpastýř” rozhodne, že rozvedené osoby, které se později znovu oženili či vdaly, mohou přistoupit ke svátosti smíření a ke sv. přijímání, má jim to být umožněno. Tento list a praktika rakouských věřících byl publikován za éry kardinála Königa, který se dodnes těší v celém Rakousku nesmírné oblibě. Třebaže byl později papežem Janem Pavlem II. kritizován v listě Familiaris consortio, nebyl nikdy další biskupskou konferencí ani někým jiným shora anulován. Schönborn velice dobře ví o problematice rozvedených- znovu oženěných. Koneckonců i on sám pochází z rodiny rozvedených rodičů. Navíc – ve statistice, kterou uveřejnil prof. Zulehner, se vyjádřilo téměř 90 procent všech dotazovaných kněží pro umožnění rozvedeným přistupovat ke sv. přijímání.

Studie prof. Zulehnera ukazuje, že se nejedná ani tak o konflikt Helmuta Schüllera s kardinálem Schönbornem. Kněží z PI vidí problém spíše v mnohem širším, vícedimenzionálním prostoru: jde o rozpor (die Kluft) mezi praxí většiny církevních společenství a vedením církve, mezi současným životním stylem a Evangeliem, a ještě více tím, co církev hlásá.  Je třeba se zamyslet nad tím, že většina dotazovaných kněží vnímá jen malý rozdíl mezi životem lidí a požadavky Evangelia, zato však vidí velký rozdíl mezi lidmi a církví jako takovou.  Přitom se zdá, že nemalá část tohoto rozporu mezi lidmi a církví již není Evangeliem podchycena. A přesně tady hledá výzva PI svou pozici. Jejich výzva chce přivést (abychom nepoužili slovo reformovat) církev blíže k Evangeliu a zmenšit tak její rozpor (die Kluft) vůči dnešnímu člověku.

Druhým tématem, jež uvádí prof. Zulehner, je přežití farních společenství. Drastický nárůst nedostatku kněží v Rakousku způsobil, že Vatikán seshora nařizuje „studené“ struktury, aniž by bral ohled na ještě zbývající, i když malá společenství a schopnost obětavé vytíženosti kněží, a plánuje tzv. slučování farností.  Věřícím je nařízena eucharistická abstinence, zatímco na druhé straně papež i biskupové ve svých spisech a prohlášeních neustále mluví o tom, jak je důležitá eucharistie, a jak právě eucharistie má být centrem křesťanského společenství. Pro římské kuriální vedení je zřejmě přijatelnější připustit infarkt církevních společenství, než změnit cokoliv na obraze kněžského povolání a povinného celibátu. Proti tomu je 72 procent dotazovaných kněží: „Nedělní slavení eucharistie je pro křesťanské společenství mnohem větší dobro, než dobro bezmanželského života kněží.“

Výzva k neposlušnosti chce tedy umenšit nynější napětí větším nasazením laiků a umožněním vykonávat úřad ženatým kněžím (79 %); dále povolením činnosti kněžím, kteří kněžství vykonávají jako vedlejší činnost při jiné stálé pracovní činnosti (75 %), a umožněním kněžství žen (50 %).

Zdálo by se, že požadavky kněží z PI rakouskou společnost a církev rozpolcují. Vůbec tomu tak není, právě opak je pravdou. Jak rakouská společnost, tak i církev a kněží s PI stále více sympatizují. Sledoval jsem již nesčetné diskuse v televizi i v rozhlase a musím říci, že jsem fascinován jak velkým zájmem veřejnosti, tak i pozitivním dojmem, jaký kněží při těchto debatách vytvářejí. A mýlil by se ten, kdo by si myslel, že se všech těchto diskusí zúčastňuje Helmut Schüller. Nevím, je-li to taktika PI posílat na diskuse vždy jiné kněze, v každém případě je to geniální krok. Ukazuje se totiž, že ostatní kněží z PI jsou také zapálení, vzdělaní, vyzařují charisma a šarm, protože hovoří z plnosti srdce. Na každé veřejné diskusi vystupují v kněžském kolárku. Vyčítat jim rebelanství, jak jsem to již párkrát zaslechl z úst některých slovenských či českých duchovních osob nebo i bigotně konzervativních věřících zde v Rakousku, by byl fatální omyl a nesmysl. Těmto kněžím jde o věc. Jde jim o to, šířit v dnešním uhoněném a v oblasti hodnot dezorientovaném světě obraz milosrdného Krista. Že se to hierarchii nelíbí, je problém hierarchie. Alespoň ta rakouská zatím nedokázala poslat k diskusi žádného loajálního kněze, jemuž by se podařilo publikum přesvědčit nebo jeho aplausem potvrdit věrohodnost svých argumentů vůči kněžím z PI. Biskupové, kardinálové i papež si mohou jen zbožně přát, aby měli ve svých řadách tak zapálené, vzdělané a charismatické kněze, jako jsou kněží z PI.

Na setkání v Linci pronesl Helmut Schuller také tuto významnou větu, která se již stala mottem, principiální myšlenkou hnutí PI: ”Cílem naší iniciativy zde v Rakousku není dosažení dialogu mezi biskupy a námi. Jde nám o to, aby vedení církve s respektem k autoritě našich společenství začalo konečně vést komunikaci s božím lidem.” (JA, 20. 11. 2011, titulní strana)

Jsem přesvědčen, že rakouská církev píše novodobé dějiny. Nesmírně fandím Helmutu Schüllerovi a kněžím z PI. Ztotožňuji se rovněž s výrokem vídeňského pomocného biskupa Helmuta Krätzla: „Nadešel čas, aby se konečně spojili všichni reformně smýšlející biskupové světa.“ Církev je na zemi pro lidi, aby jim ukazovala cestu k Bohu, a ne aby jim cestu k Bohu hatila a barikádovala snůškou příkazů a zákazů, jak to kdysi vyčítal Kristus všem zbožným a vzdělaným farizeům. Rakouská církev se ptá sama sebe, co má dělat – nejenom proto, aby nadále a za každou cenu zůstala misionářskou, důvěryhodnou a vůbec věrohodnou, ale především proto, aby živé poselství Evangelia – ta Radostná zvěst – bylo opravdu živé a radostné! I kdyby hierarchie měla tak jako již mnohokrát “převálcovat” toto reformní hnutí i všechna další, neustále se rodící a množící hnutí na všech kontinentech světa, mělo by to pro ni samotnou velice nepříjemné důsledky – výčitky svědomí, že své vůdcovské postavení povýšila nad volbu více poslouchat Boha než lidi.  A hlavně by musela něco radikálního změnit na svém způsobu života a myšlení, aby již nemusela být druhým trnem v oku a pod neustálou palbou za to, že vodu káže a víno pije.

V době psaní těchto řádků proběhla světem zpráva o rozhodnutí švýcarské nadace Herberta Haaga udělit cenu za rok 2012 kněžské iniciativě Helmuta Schullera. Předání ocenění lidem bojujícím za svobodu v církvi, které je dotováno částkou 10 tisíc EUR, proběhne 22. dubna 2012 v Luzernu. V minulosti cenu obdržely osobnosti jako Hans Kung nebo Eugen Drewermann. V roce 2011 byla udělena in memoriam brněnskému tajně světícímu biskupovi Felixi Maria Davídkovi a někdejší Skryté církvi.

Ať žije reformní duch PI!

Vídeň, listopad 2011

Sedm tézí

Nedostatek kněží a hrozící likvidace farních společenstev nás přinutilo zajmout toto stanovisko:

1. Společenství, které se schází ve jménu Ježíše,  je nositelkou eucharistické slavnosti. Jemu,  jakožto místní církvi je svěřená památka smrti a zmrtvýchvstání Krista, Pán je v jejím středu (Mt 18, 20). Společenství určuje, kdo je vede a kdo předsedá eucharistické slavnosti. K zachování jednoty v církvi je nutné pověření biskupem.

2. V momentální situaci je vedení slavnosti Eucharistie závislé na počtu celibátních kněží. To není správný postoj. Mnohem důležitější je, aby počet předsedajících mužů nebo žen  se přizpůsobil jak potřebám pro vedení společenstva,  tak i slavnost společné eucharistie počtu společenstev.  

3. Nedostatek kněží je vedením církve uměle produkován zastaralými podmínkami pro  vykonávání kněžského povolání. Zatímco stovky kněží byly kvůli sňatku odstraněny  z úřadu, musí kněží v úřadě přebírat stále víc nových farností. Nemohou již nabízet žádnou dostačující duchovní a pastorální službu a trpí stále více “burnoutem” – syndromem vyčerpání.

4. Povinný celibát je pozdní speciální směr v latinské církvi ( až od 12. století). Nic tedy  nemluví proti tomu, vrátit se k začátkům křesťanství a pověřit ženaté muže a ženy vedením společenství a předsednictvím při slavení Eucharistie.  

5. Nový Zákon odstranil židovské a pohanské kultovní kněze. Ježíš Kristus je jediným knězem Nového Zákona (Židům 9, 10). Všichni věřící mají účast na jeho kněžství: Jste “královským kněžstvím” (1 Petr 2.9). Toto kněžství je přislíbeno u každého křtu bez výjimky pohlaví. (Gal 3, 28)

6. Ženy byly v prvotní církvi diakonkami (Řím 16, 1) a apoštolkami (Řím 16, 7), během bohoslužby prorocky mluvily (1 Kor 11, 5). Pozdější omezení byla přizpůsobením se na patriarchální společenské formy, které byly mezitím v naší společnosti trvale překonány. Cesta ke svěcení žen nemůže být uzavřena papežskými zákazy.    

7. Každé společenství má právo na předsedajícího nebo předsedající (ženu). Pokud ale biskup, který je povinen toto zabezpečit tak neučiní, převezmou společenství,  vědoma si poslání všeobecného kněžství svoji odpovědnost , aby i nadále umožnila slavení Eucharistie jakožto vrchol, pramen a sílu víry (II. Vatikánský koncil, Liturgická konstituce 10).

Katolické reformní hnutí, Linz, 5. listopadu 2011
Laická iniciativa – My jsme církev – Farářská iniciativa – Kněží bez úřadu – Taxhamer PGR – Iniciativa.

Překlad z němčiny: Peter Žaloudek

Dovoliť pastoráciu ženatých kňazov Jeden zo svedkov ukončil mlčanie

KURIER, 29.10.2011, preklad Peter Žaloudek

Helmut Krätzl sa narodil 23. októbra 1931 vo Viedni. V roku 1977 bol vysvätený za pomocného viedenského biskupa. Po odstúpení kardinála Königa kvôli vysokému veku v roku 1985 viedol celý rok viedenskú arcidiecézu ako diecézny administrátor. Novým arcibiskupom sa stal však Hermann Groer. V roku 2008 odišiel Krätzl do dôchodku.  K osemdesiatym narodeninám Krätzla  vyšla v týchto dňoch jeho najnovšia kniha. Popisuje v nej všetko to, čo predchádzalo menovaniu Groera za viedenského arcibiskupa, publikuje po prvýkrát list,  ktorý v tejto súvislosti vtedy poslal pápežovi a uverejňuje reakcie biskupov na výčitky voči Groerovi kvôli obvineniam zo sexuálneho zneužívania bohoslovcov.  Ako očitý svedok sa zaoberá v knihe tiež II. vatikánskym koncilom a predkladá čitateľom svoje obavy zo súčasných spiatočnícko-protikoncilových  krokov. Knihu pod názvom: „Môj život cirkvi, ktorá slúži človekovi“ vydalo nakladateľstvo Tyrolia.

Za časopis KURIER sa pýtala redaktorka Magdalena Rauscher-Weber.  

KURIER: PI – Pfarrer Initiative – Kňazská iniciatíva Helmuta Schüllera vyzýva k neposlušnosti. Je to správna cesta? 

Helmut Krätzl: Helmutovi Schüllerovi a jeho skupine vyčítam dve veci: Nemali by vyzývať k neposlušnosti, ale k prevzatiu zodpovednosti. To znie delikátnejšie. A svätenie žien by nemali klásť na tú istú úroveň na akej sú iné požiadavky. Téma svätenia žien je totiž pre Rím uzavretá. Tým však, že ju  spojili s inými požiadavkami hrozí, že budú zamietnuté i ostatné požiadavky.

KURIER: V čom vidíte akútnu potrebu konať?

Helmut Krätzl: Pre mňa je zvlášť dôležitá otázka prijímania sviatostí  znovuvydatými či znovuoženenými rozvedenými partnermi. V tomto bode spravila cirkev len nedávno veľmi veľký pokrok. Mladý teológ Ratzinger navrhol už v roku 1971: Ak bude druhý zväzok  tak silný, že už ho nebude možné rozdeliť, napr. v prípade existencie detí, treba nechať rozhodnutie na svedomí kňaza. Pápež Ján Pavol II. to však videl celkom ináč; odvtedy je to nediskutovateľná téma a mnohí kňazi činní v pastorácii to riešia každý po svojom.  

KURIER: Nedostatok kňazov je veľký problém. Nebolo by odstránenie celibátu riešením?

Helmut Krätzl: Na teologickej fakulte vo Viedni študuje vyše 1000 študentov. Väčšina z nich sú ženy, ktoré však podľa dnes platného cirkevného práva nemôžu byť vysvätené na kňazov. Ale i z mužských študentov sa necháva vysvätiť len mizivé percento. Podľa štatistiky ktorú vykonal prof. Zulehner, to priamo súvisí s požiadavkou celibátu. Mnohí sa nechcú stať kňazmi i preto, lebo nedokážu odhadnúť akým smerom sa bude vyvíjať cirkev.

KURIER: Ako sa dostaneme k väčšiemu množstvu kňazov?

Helmut Krätzl: Myslím na toľkých stálych diakonov, ktorí dobročinne pracujú vo farnostiach. Mali by sme sa zamyslieť i nad možnosťou, že i kňazi by mohli pracovať dobročinne a vykonávať kňazské povolanie ako vedľajšiu činnosť.  

KURIER: Smel by sa takýto kňaz s vedľajším povolaním ženiť?  

Helmut Krätzl: Samozrejme, veď i stáli diakoni sú ženatí. A mali by sme uvážiť možnosť znovu prijať do pastorácie všetkých tých kňazov, ktorých sme suspendovali za to, že sa rozhodli oženiť. Biskup sám od seba toto nemôže  zmeniť. Prial by som si však, aby viacerí biskupi z rôznych krajín a diecéz sa o to zasadili v Ríme.  

KURIER: Vidíte šancu, že by Rím mohol zmeniť v tomto bode svoju mienku?

Helmut Krätzl: Nie všetko, čo sa týka celej celosvetovej cirkvi  by muselo byť regulované. Mnohé by sa malo dať riešiť podľa odlišných kultúrnych či kontinentálnych podmienok. Otázka manželstva či bezženstva má celkom iste iný význam v Európe ako kdekoľvek inde. Zdá sa mi však, že túžba po centralizácii má svoje korene nielen v Ríme samotnom, ale i v niektorých  cirkevných bázach. Biskupi sa cítia až príliš málo zodpovední za dianie celosvetovej cirkvi. Konať bez Ríma však nie je možné. Malo by však byť samozrejmosťou  obrátiť sa vždy na Rím, keď by sme potrebovali pomoc.

KURIER: V roku 1987 ste poslali pápežovi list, v ktorom ste označili Groera za nevhodného na arcibiskupský úrad a zároveň ste v ňom vyjadrili veľké sklamanie nad menovaním Krenna za biskupa. Znenie celého listu je uverejnené vo vašej novej knihe. Nemali ste už vtedy túto vašu kritiku verejne publikovať?

Helmut Krätzl: Ešte dnes sa čudujem, kde som vtedy nabral toľkú odvahu. Dokonca i teraz som váhal, či mám nechať zverejniť obsah toho listu. Chcem tým len dokumentovať, že nie všetci vtedy mlčali a že i dnes nie je dovolené mlčať k mnohým témam a je treba pozdvihnúť hlas.

KURIER: Odpoveď z Ríma nechala vtedy na seba čakať štyri mesiace a znela stroho: Pápež (Ján Pavol II)  na vás myslí v  modlitbe. Ako ste sa vtedy cítili?

Helmut Krätzl: Myslím, že k tomu nie je potrebný žiaden môj komentár.

KURIER: Bola by rakúska cirkev dnes v inej situácii, ak by sa vtedajším arcibiskupom nebol stal Groer?

Helmut Krätzl: Celkom iste. To, že úrad Groera skončí tak tragicky nebolo možné vtedy predvídať. Avšak jeho menovanie bolo vtedy jasným signálom z Ríma, že smer ktorým viedol  kardinál König rakúsku cirkev  musí byť pozmenený. To nás zranilo. Pretože my, ktorí sme tak úzko spolupracovali s Königom sme videli, k akému veľkému rešpektu priviedol cirkev v tejto krajine.

KURIER: Akú úlohu hrali politici pri menovaní biskupovi? Vo svojej knihe menujete konkrétne politika Andreasa Khola zo strany Ľudovcov (ÖVP, bývalý predseda  parlamentu, pozn. prekladateľa), ktorý po návšteve pápeža v Rakúsku v roku 1983 vyhlásil,  že „si  praje mať  takých biskupov, ktorí budú verní pápežovi?“

Helmut Krätzl: Bol som vtedy zodpovedný za organizáciu pápežovej návštevy. Pri prípravách na Katholikentag – katolícky deň – padali už vtedy silné argumenty. Už vtedy vysielali niektorí politici a kňazi signály do Ríma  o tom, že v Rakúsku nie sú všetci verní Rímu.  

KURIER: Ste presvedčený o tom, že cirkev slúži ľuďom?

Helmut Krätzl: Áno, ale zároveň si uvedomujem, že  cirkev sa musí zmeniť. Cirkev stratila naozaj dôveru ľudí. A to nielen kvôli sexuálnemu zneužívaniu, ale i preto že mnohí ľudia majú oprávnený pocit, že ich cirkev nechala v ich   životných situáciách v „štichu“...