Jak dál v rakouské církvi – nebo lépe... Jak vůbec dál v církvi všeobecně?

V českém Katolickém týdeníku (KT, č. 2, 10.–16. ledna 2012) jsem si v rubrice PERSPEKTIVY přečetl článek Petra Příhody, nazvaný Jak dál v rakouské církvi. Jde o jakousi směsici rekapitulace, zhodnocení nynější situace po Výzvě k neposlušnosti z 19. června 2011 vůči Vatikánu za to, že trvale blokuje debaty o reformách v církvi, a indirektních výčitek, kritik až soudů na adresu “rebelského” kněze Helmuta Schüllera a jeho Farářské iniciativy. 

Od chvíle, kdy Pfarrer Initiative (PI, česky Farářská iniciativa) zveřejnila svou výzvu vatikánské kurii, biskupům, kněžím a hlavně všem věřícím, jsem na téma Výzva k neposlušnosti napsal nebo přeložil již víc než dvacet textů. Všechny tyto české či slovenské texty je možné najít na stránce slovenského teologického fóra www.teoforum.sk, nebo na mé vlastní stránce. Vždy jsem je samozřejmě nabízel i všem oficiálním katolickým periodikům jak na Slovensku, tak v Čechách. Zatímco slovenský katolický tisk se o PI nikdy ani slůvkem nezmínil, jako by tento fenomén ani neexistoval, český Katolický týdeník – pokud si pamatuji – dvakrát uveřejnil stručné, neobjektivní informace. 
V obou případech jsem na ně zareagoval. Dne 26. září 2011 mi šéfredaktor Antonín Randa odepsal: “V rámci dopisové strany jsme schopni uveřejnit maximálně 2000 znaků jednoho textu. Pokud byste v tomto smyslu svůj příspěvek upravil, zařadili bychom jej k uveřejnění. Vzhledem k tomu, že se jedná o téma, které si žádá širší diskusi, nabídli jsme čtenářům KT tuto možnost na našich webových stránkách – je možné se s názorem připojit.” (Podotýkám, že v minulosti mé texty v KT již několikrát otištěny byly, hlavně v souvislosti s P. Damiánem, o kterém jsem napsal knihu, dále text o vzniku koledy Tichá noc, o níž jsem rovněž napsal publikaci, o doprovázení nemocných rakovinou a další články či rozhovory.)
Text jsem tedy zkrátil na požadovanou míru.  Zástupce redakce pan Macháně mi za upravený text sice poděkoval, ale ani tento, ani žádný jiný můj text na téma rakouské církve a farářské iniciativy uveřejněn nebyl. Když nyní pan Příhoda, rádoby odborník na situaci v rakouské církvi, napíše článek, na který se neočekává odpověď (vyznívá z něho: Tak to prostě je, a hotovo!), vše lidské a křesťanské se ve mně vehementně bouří. Proč nepovolí KT otevřenou debatu? Proč nenechá zaznít hlasy kněží z PI? Proč nebere ohled na lidi dlouhodobě v Rakousku žijící, kteří o tom vědí opravdu hodně? 

Ve Vídni žiji již téměř 30 let, vystudoval jsem teologii a jsem aktivní v pastorační činnosti, vím něco o rakouských církevních dějinách, vím mnoho o pozadí vzniku všech reformních hnutí, o pozadí vzniku a současném stavu PI, ale nikdy bych si nedovolil nazvat Helmuta Schüllera rebelem! Nikdy bych taky nenapsal ani nevyslovil větu, že kardinál Schönborn pozval minulý rok v březnu do svatoštěpánské katedrály oběti sexuálního zneužívání a jejich rodiny k otevřené debatě a modlitbě za odpuštění. Celou tuto smutnou aféru kolem znovupropuknutí sexuálních skandálů jsem sledoval z té nejpřímější blízkosti a vím moc dobře, že to byla “Wir sind Kirche” v čele s Hansem Petrem Hurkou a jí podobné reformní organizace, které již nedokázaly mlčet a nadále tutlat či zlehčovat všechny tyto skandály, jak to dělal Vatikán a biskupové, a učinily na kardinála tak přísný a důrazný nátlak, že jejich hlasy uposlechl a šel se spolu s nimi modlit do katedrály. 
Jen si to představte: vedle kardinála Hans Peter Hurka, stoupenci dalších reformních hnutí i oběti zneužívání – jeden vedle druhého. Byl jsem tam taky, a byla to síla, katedrála narvaná k prasknutí, a přitom venku zůstaly obrovské davy, které se dovnitř už nevešly. Stalo se poprvé, že představitel hierarchické katolické církve ustoupil hlasu lidu, a toto gesto nadšeně ocenila celá rakouská společnost. Jeho čin bleskurychle katapultoval kardinála mezi nejoblíbenější osobnosti katolické církve a vzápětí si získal sympatie celého světa, nejenom věřících. Konečně tu byl někdo, kdo byl ochoten přiznat: “Ano, chovali jsme se zbaběle, a jestli si to dnes nepřiznáme, jsme pokrytci…” Kardinálova slova zazněla z ampliónů v katedrále a díky televizním kamerám také po celé zemi. Jenomže pak se na adresu kardinála Schönborna snesla kritika jiných "pravověrných" katolíků, jiných biskupů, mj. také tvrdá a odporná kritika kardinála Sodana, a ten v této chvíli tak dobrý, dějiny prorocky píšící kardinál Schönborn jako by se zalekl, že se stal odvážným prorokem, a hezky se stáhl zpátky do své ulity, chráněn zdmi zpátečnictví, totality a izolace… 
Napsat, že pozval oběti k bohoslužbě smíření, jak to udělal pan Příhoda, je prostě nepravda! Dále bych taky nikdy neřekl, jak pan Příhoda pokračuje, že PI jde v podstatě jen o demokratizaci církve. Ovšem jako “Nebenprodukt” (vedlejší produkt) je mi snaha PI o demokratizaci velice sympatická. Tato demokratizace by totiž zrcadlila na jedné straně samotnou Bibli, a na straně druhé i církevní tradici. Jen se podívejme, jak po celá staletí fungovaly řeholní řády – na principech demokracie! A jestliže církev pozvedávala svůj hlas proti totalitním systémům, i těm nám dobře známým komunistickým – což bylo velice moudré, křesťanské a dobré – neměla by jít i nadále příkladem?  

Jako člověk, který žije v Rakousku a zná místní situaci, bych taky nikdy neřekl – přestože pan Příhoda příslušnou větu uvedl jako nepřímou citaci kardinála Schönborna – že to byla právě josefinská doba, která dědičně zatížila dnešní Rakousko. Pro Josefa II. bylo důležité, aby nestál klášter vedle kláštera či kostel vedle kostela, na druhé straně ale taky to, aby věřící měli možnost ze svého obydlí dojít na bohoslužby pěšky – jinými slovy, aby farnosti netvořily megalomanské konglomerace tisíců anonymních křesťanů, nýbrž aby to byla malá, živá a funkční společenství. Jak krásné a ušlechtilé přání a jak málo o něm slyšet a mluvit, zato kritiky císaře Josefa II. kvůli likvidaci klášterů či propagování osvícenství slyšíme pořád. A jak rychle se na toto zbožné přání Josefa II. pozapomnělo, když se již začátkem 20. století začaly ve Vídni stavět obrovské kostely a zřizovat farnosti o statisících věřících v důsledku průmyslové revoluce, kdy do Vídně přicházely desetitisíce přistěhovalců z Čech, Moravy, Slovenska či z Balkánu. 

Druhý vatikánský koncil ve svém dokumentu Gaudium et Spes žádá kromě jiného návrat k malým, živým společenstvím – k pastorační blízkosti, a právě tento požadavek znovu tak radikálně převzala PI do svého plánu. Je to pravý opak toho, co chtějí biskupové, když silově prosazují likvidaci farností a kostelů, a nutí tak lidi nasedat do aut a jezdit na bohoslužby do cizích vesnic. Jestliže dle všech papežských dokumentů, encyklik aj. je jejich ústředním bodem Eucharistie, mělo by se slavení Eucharistie povýšit i nad roli celibátního kněze a měla by se dát možnost vzdělaným věřícím vést bohoslužby, včetně proměňování. Tak daleko pan Příhoda ve své teologii zřejmě ještě nedošel.  

Kdyby pan Příhoda žil v Rakousku, nikdy by nesrovnával vznik Československé církve husitské s tím, co se v rakouské církvi děje dnes, a neodvozoval by z toho možný rozkol. Skutečnost je totiž taková, že doposud žádný rakouský biskup nepohrozil Helmutu Schüllerovi a jiným kněžím z PI ani suspenzí, ani je nenařkl ze snahy o rozkol. Ostatně sám Helmut Schüller na toto téma říká: “Když si chci opravit svůj zchátralý starý dům, nikdy se přece nebudu stěhovat do domu svého souseda. Svůj dům chci zrenovovat a opravit, protože se v něm jinak cítím dobře, jsem k němu vázán emocemi, vzpomínkami na rodiče, zahradu atd. Chci ho prostě jen přizpůsobit požadavkům dnešní doby. Podobně se cítím i uvnitř své církve  – vím, že nastala doba, kdy se i církev musí změnit a reformovat. Mám spíše dojem, že každý, kdo o rozkolu mluví nebo nás z něho obviňuje, si zřejmě ten rozkol přeje. Pokud vůbec nějaký rozkol či skandál existuje, pak jedině proto, že tak velké množství lidí z církve vystupuje. Když se jich zeptáte, proč z ní vystupují, téměř nikdo vám neřekne, že přestal věřit v Boha, ale že už nemůže být členem tak pokryteckého společenství. Začněme konečně žít tak, aby lidé od nás nemuseli utíkat, abychom je přitahovali a inspirovali. Jestliže poukazuji na něco, co je potřeba opravit, obnovit, tak to přece neznamená, že to zavrhuji. 
Existuje sice stav nazývaný “Friedhofsruhe”, tj. jakýsi hřbitovní pokoj a klid, církev je však živé společenství a tam kde je život, tam také musí být legitimní povolit diskuse a mít snahu i ochotu věci měnit.” Apeluji na všechna zainteresovaná místa: Povolte konečně diskuse, povolte svobodu myšlení, možnost otevřené, kultivované polemiky. Vždyť to jsou samotné principy křesťanství a lidskosti. Již Tomáš Akvinský, jeden z největších filozofů všech dob, řekl, že lidskost je předpokladem milosti. Jestli nás nemá osvobodit pravda, hledání pravdy, co jiného nás osvobodí? Či snad chceme pokračovat v tutlání pravdy a skutečných faktů a ve zveřejňování polopravd?  

To s jakou vervou se oficiální hierarchická církev staví proti tématům, která jí jsou nepříjemná, už přesáhlo míru trpělivosti. Předpokládat ve 21. století, že lid, který oslovujeme, je stádo hloupých ovcí, již dávno neobstojí. Úkolem novin není jen vzdělávat, indoktrinovat nějakým směrem, ale taky pravdivě a čestně informovat. Chovejme se jako lidé s rovnou páteří, vytvořme si svůj vlastní svobodný názor a nebojme se ho sdělit veřejně, i když se to těm nad námi nebude líbit. Jako opravdoví křesťané mějme na mysli, že Ježíš Kristus, náš vzor, byl sám tím nejsvobodnějším člověkem: kdyby byl býval dělal ústupky a konfrontacím se vyhýbal, zřejmě by nikdy neskončil na kříži, ale my bychom dnes ani nevěděli, proč vlastně na tomto světě jsme...